The Dreamrs

5. dubna 2009 v 21:40 | Eve |  Story (my story)
(!!!!nekopírujte!!!!)



The Dreamrs


Krásná hornatá krajina, kopečky kam se podíváte. Nikde, nikdo, jen vysoký honosný dům tyčící se na jednom z kopců. Vede k němu klikatá cestička…

Píše se rok 1820, pan a pani Deanovi zemřeli na začátku tohoto roku. Je to už několik měsíců od smutného pohřbu na který přišly tři siroty. Sirotci ještě ano, ale žádného poručníka nepotřebovali, aspoň ten nejstarší ne. Jonathan, bylo mu dvacet. Musel odjet a ukončit svá studia a opustit vytoužený Oxford a vrátit se zpět do Irska. Byl jednak zarmoucený ze smrti svých drahých rodičů, mrzelo jej, že musel ukončit školu a už nepobývat s přáteli na kolejích. Ale hlavně byl otrávený z toho, že mu teď zůstal na krku celý velký dům, služebnictvo, políčka, zvířata a v poslední řadě hlavně nenáviděné sestřičky. Patnáctiletá Christine a skoro třináctiletá Rouse. Nenáviděl je hlavně malou Rouse, její rodiče ji milovali, byla veselá, miloučká, zářila jak sluníčko, nic jí k životu nechybělo. Zatím jemu vše, lásku rodičů neokusil od dob, kdy začaly obě sestry žvatlat v kočárcích, napřed Chrisi, to, to nebylo ještě tak hrozné, ale pak miláček Rouse. To bylo jenom a Rouse už umí říkat "mamá" a "papá" a už ty první krůčky. "Ouh! Rouse dostala pochvalu od pana učitele, tady máš bonbónky Rouse, zasloužíš si je!". To bylo pořád a pořád do kola. A co ještě ta jezinka Rouse?! Ta si dovolila mít mladého pána ráda. A žvatlat na něj "blatlícku"! Už tohleto slovíčko ho začalo proti malé slečince popuzovat a co ještě! Ta káča Christine se jí od malinka zastávala.

Pohřeb skončil, slavnostní oběd se nekonal. Jonathan drtil v ruce klobouk a pozoroval hrobníka, jak sází na hroby milovaných, ale přitom tak nenáviděných rodičů květiny a trávu. Bylo jaro, polovina března. Od jihu zafučel studený vítr a pohrál si s černou stužkou, kterou si mladý pán svázal dlouhé hnědé vlasy. To ho přimělo nasadit si klobouk na hlavu, přitáhnout si kabát více k tělu a vydat se domů. Tak začala vláda Jonathana Deana na sídle.

"Proboha! Co si to vyváděl, jsi na mol opilý!" zděsila se Christine ve dveřích, když večer vyhlížela bratra. Byl konec května. Bratr odešel ráno do hostince vzdáleného několik mil. Vrátil se pozdě večer. Jen tak tak, že neporazil starostlivou sestru ve dveřích a když mu chtěla uhnout, začal běsnit. "Ty! Ty! Čarodějnice! Vyhlížíš duchy? Ha! Nečekej, naši z hrobů nevylezou.. Aby tě tu chránili slovíčky! Teď jako všechno patříš mě! Pojď sem!" a přitáhl si zděšenou dívku k sobě, plivl jí do obličeje. "Co je k jídlu?"

"Pro opilce?! Nic!" odsekla slečna Chrisi a bratra od sebe odstrčila, až narazil do dveří a sesunul se na zem.

"Cože?! Já ti ukážu!" vyskočil neohrabaně na nohy a blížil se rychle k ní. Děvče se uleklo a běželo, před svým pronásledovatelem. Bohužel, jí nakonec chytil za zápěstí a pevné jí držel.
"Nic? Nic? Nic?" opakoval zběsile a třepal s vyděšenou sestrou.

"Pusť mě!" okřikla jej, pustil jí. Ale bolestivě. Odhodil jí na studenou, tvrdou, dlážděnou podlahu.

"Dobrá, když mi nedáš nic ty! Dá mi to naše Rouselin!" zavrčel a vyběhl po nedalekých schodech
.

"Ne! Nech malou být!" křičela za ním zděšená Christine. Nevnímal ji, zastavil se před dřevěnými dveřmi na konci chodby a začal lomcovat klikou. "Rouselin! Ty malá mrcho! Otevři! Nebo ti z těch dveří nadělám třísky a pak ti natřískám tak, že nepoznaj jakou barvu měla tvoje kůže!" bušil vztekle do dveří.

Holčička se krčila na postýlce, špinavá, tváře zmáčené od slz. V roztrhané noční košilce. Nechtěla, aby jí bratr zmlátil jako posledně, bil jí tak, že jí tekla krev z nosu a rtu, bil jí tolik, že jí potom ani neunesly vychrtlé nožky. Pak jí zakázal na další dva dny jídlo a musela být jen o vodě, zamknul jí ve sklepě a ona tam musela být po tmě mezi krysami. Měla dvě možnosti, otevřít a nechat se zmlátit, neotevřít, a stejně by se tam nějak dostal a zmlátil jí ještě víc. Neohrabaně vstala, došourala se ke dveřím a už, už chtěla otočit klíčem. Ale tu uslyšela křik své drahé sestry. "Rouse! Neotvírej!" pak se ozvala rána, jak bezvládné tělo dopadlo na zem. Dívenka, otevřela dveře a před ní se hrozivě tyčil bratr, jakmile jí spatřil, vzal jí za vlasy a začal jí cloumat. Plakala, a plakala ještě víc, jak spatřila na zemi ležet sestřičku. Ležela bezvládně, asi se udeřila do hlavy.

"Mám hlad, dej mi jídlo." Zahřměl a vláčel jí dolů po schodech do kuchyně. Poslechla, co měla jiného dělat, poslušně mu ohřála něco od oběda a k tomu uvařila čaj. Přitom všem mu připlácla na hlavu ledový kapesník a převázala jej šátkem. Jonathanovi se to líbilo a tak jí dovolil vzít si kus chleba s máslem a čaj. Napsala na zem popelem "Děkuji" od chvíle co jí bratr poprvé zbil, přestala mluvit… Pánovi domu to vůbec nevadilo, byl dokonce rád, že neslyší její hlas. Dívka rychle vymetla nápis z podlahy a schovala se do koutu a pomalu jedla, jako kdyby její tělo už ani potravu neumělo přijímat.

Jedla pomalu, těkala očima po místnosti a choulila se co nejvíc ke stěně. Čekala jen na to než bratr dojí. Naštěstí dojedl brzy. Vstal a vyšel z kuchyně. Dívka do sebe hodila poslední sousto a všechno uklidila. Když byla hotová tak po špičkách došla až ke vchodu do kuchyně, vyklonila se ze dveří a bedlivě se rozhlížela, jestli dole není bratr. Nebyl.. Rouse vyběhla lehce po schodech a na zemi našla ležet svoji sestru, na hlavě měla krvavý šrám a ležela nehnutě, bílá jako stěna.

Děvče k ní přikleklo a pohladilo jí po vlasech. Christine zamrkala..

A po chvíli otevřela oři.. "Co se to stalo?"

"Uhodil tě a ty si upadla.." zašeptala Rouse a pomáhala starší sestře vstát.

Doprovodila ji do pokojíku a pomohla jí na postel. Zavřela dveře, zamkla a šla k ní.

"Co budeme dělat?" řekla nešťastně..

"Utečeme!" zašeptala Chrisi a lehla si, za chvíli usnula.

Ráno se obě dívky domluvily, že až se začne stmívat tak utečou někam hodně daleko. Jonathan přicházel z hospody hodně pozdě, měly tak dostat dostatečný náskok. Den se vlekl velmi pomalu, dívky se mimo práci tajně chystaly k útěku, připravily brašnu, kde daly vše potřebné a dva malé medailónky po matce a vzaly i nějaké rodinné peníze. Bratr odešel kolem třetí do hospody a ony měly trochu času si odpočinout n dlouhou cestu a vzít si něco k jídlu. Když bylo něco kolem páté a všichni odešli pryč, oblékly se do nějakých pořádných šatů, vzaly batoh. A vyšly pryč z domu, dávaly si přitom velký pozor aby je nikdo nezahlédl. Šly cestou k civilizaci, ale vesnici, kde bratr chodíval na pivo a na něco mnohem ostřejšího se velkým obloukem vyhnuly.

Zastavily se a v dálce spatřily rodný dům. Poslední pohled a pak se otočily vstříc těžko svobodě…

Už to nebyl sen, ale budoucnost….

By Eve
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama