The Bloody street

11. března 2009 v 21:31 | Eve |  Story (my story)
Kopírujte prosím jen se zdrojem, nebo nekopírujte. Děkuji

The bloody street

Šel jsem tenkrát domů z práce, jsem herec. Zkoušeli jsme tenkrát v nějaké zapadlé uličce. Byl to den jako každý jiný, natáčeli jsme několik scén, které jsme museli dokola opakovat. Nic nového. Všichni jsme byli už utahaní, unavení a z oběda jsme neměli také nic, takže i vyhladovělí. Na začátku jsme ještě vtipkovali a blbli mimo natáčení. Ale po několika hodinách už nám do smíchu nebylo. V té době jsem nebyl ještě tak známý i teď nejsem nějaká super hvězda, ale pár příznivců mám.

"Tak, ještě jednou se mi tu projdi a trochu svižnějc!" zavelel režisér a já ho s pokusem o maskované zívnutí poslechl.

"No tak, no tak. Trochu života! Už jen jeden závěr a budeme balit!" povzbuzoval nás režisér, který sám sebe povzbuzoval lokem něčeho ostřejšího z kovové placatky.

"Však už jdu." Nahodil jsem úsměv a doploužil se na konec ulice.

Už už, jsem čekal na klapku, ale tu mě zaujalo něco jiného. Naklonil jsem se ještě víc za roh, abych lépe viděl. Několik domů z té ulice mělo rovnou střechu a zrovna z jedné takové střechy seskočil muž. Byla to tedy pořádná výška a tak jsem se podivil, že se mu nic nestalo. Ladně dopadl na zem, jeho dlouhý černý a asi kožený pláš´t efektně zavlál. Byl vlastně celý v černém, koženém a jeho vlasy byly černé a dlouhé, měl křiklavě zelené, takové zlé oči.

Než jsem se stačil vzpamatovat z toho co jsem viděl, seskočila za ním druhá poněkud štíhlejší a kočičí postava. Byla to žena, velice podobně oblečená jako její nejspíš druh. Až na to že měla vysoké dvacetidírkové rudé glády. Chvíli jsem ty botky taky nosil… Ta dáma byla bledá, rusovlasá a rudooká.

Najednou jsem slyšel naléhavý hlas režiséra "Jonasi! Proboha, kde vězíš?!"

Trhl jsem sebou, podíval se na štáb a zpátky na dva podivné "skokany". Uviděli mě, probodli mě svými jedovatými pohledy a pozvolna se ke mně vydali. V tu chvíli ve mně byla malá dušička, rychle a kvapně jsem vykročil do záběru. Pro mé štěstí, režisér byl nadšen a tak jsme začali balit.

Vymluvil jsem se, že spěchám za svou přítelkyní a rychle se vydal na zastávku.

Když mi zrovna přijížděla tramvaj, tak jsem je spatřil znovu. Přicházeli ke mně, drželi se za ruce a občas se ten muž naklonil aby svou milenku políbil. Dívali se na mě tak divně, jako kdyby mě chtěli sníst!. Kvapně jsem nastoupil, ale oni najednou stáli pár míst ode mě a líbali se. Připadal jsem si jak ve špatně natočeném hororu. Snažil jsem nevnímat jejich přítomnost a chovat se normálně.
Jízdu MHD jsem nakonec přežil, ale oni šli stále za mnou. Klopýtal jsem k domu, kde jsem měl podnájem a už se nesnažil skrývat svůj děs. Skoro jsem běžel a vždy se ohlížel přes rameno, bohužel vždy jsem je viděl jít za sebou. Dopadlo to tak, že, když jsem byl před dveřmi, klopýtl jsem a natáhl se na špinavý chodník. Jen jsem tam ležel a třepal se, neschopen pohybu. Tu jsem spozoroval, že se nade mnou někdo sklání.

"Pane, nechcete pomoci?" zeptal se mne medový hlas. Byla to ta kočičí dáma. Ani nečekala na odpověď a pomohla mi na nohy. Rozpačitě jsem na ně pohlédl a začal si oprašovat kabát.


"Ahoj, jsme nový sousedi." Usmál se ten mladý muž a já uviděl jeho dlouhé zářivé bílé tesáky.


…………………


Po roce, se ten film, co jsem točil, proslavil. Byl to mimochodem horor o upírech. Bloody street. A ze mne a z gotiků Amy a Nicolase, kteří pracují jako kaskadéři se stali nejlepší přátelé.








 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eva Kolomazníková Eva Kolomazníková | 12. března 2009 v 17:52 | Reagovat

Super povídka a super konec!!! A právě znovu pronesu tu velice oposlouchanou větu, kterou ty píšu pořád: Píšeš fakt úžasně... To jen abys nezapomněla a psala dál. HONDA

(Jo a pokud je předtímdle skoro stejná zpráva, tak já to tom nevím). Válíš!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama